Vítáme Vás u dalšího článku ze světa fotografií a fotoaparátů. I dnes jsme si připravili přídavek do našeho seriálu ze světa pojmů a technických vymožeností dnešních fotoaparátů. Tentokrát se na řadu dostal dlouho odkládaný a přitom téměř všudypřítomný autofokus. Pokud se tedy o této technologické vychytávce chcete dozvědět něco více, určitě čtěte dále.
Základy
Autofokus, jak asi každý fotograf dobře ví, je funkce na fotoaparátu, která umožňuje automatické ostření obrazu. Co se týče samotného principu, jedná se nejčastěji o soustavu senzorů, jež zkoumají fázi vln světla. Elektrický motůrek hýbe čočkou tak dlouho, dokud senzor nevydá informaci, že světelné vlny jsou ve stejné fázi a je tak zaostřeno.
Na foťáku je pak nejčastěji znázorněn písmenky AF a kvalitnější modely mají hned několik nastavení.
Druhy autofokusu
Prvním z nich je aktivní autofokus – ten ve své podstatě vysílá infračervený paprsek k ostřenému objektu a měří množství odraženého záření. Informace vyhodnotí čip, který dá pokyn k zaostření, podle předem naprogramovaného algoritmu.
Pasivní autofokus je rozdílný v tom, že nevysílá žádný signál. Jednoduše si bere informace z kontrastu tmavých a světlých bodů na objektivu a rozostřuje obraz tak dlouho, dokud nenajde ideální stav. Dnes je asi nejpoužívanější – je sice pomalejší než aktivní, nicméně neexistuje omezení, co se týče vzdálenosti objektu.
Fázový autofokus je už o něco složitější. Zjednodušeně řečeno pracuje právě s vlnovou délkou světla – paprsek rozdělí na 2 totožné a zkoumá, jestli mají stejnou vlnovou délku. Pokud nemají, čočka ostří dál až do chvíle, kdy se shodují.
Alternativy
Samozřejmě existuje nepřeberné množství hybridních systémů a také nepřetržité ostření, kdy je (u dobrých zrcadlovek) pozorován ostřený objekt neustále a i při jeho pohybu je obraz více méně stále ostrý, nicméně autofokus nepatří zrovna k nejjednodušším technologiím ve fotoaparátu a tak jeho výklad necháme spíše do prostor technických škol a hodin fyziky.
